Doba, v níž žijeme, je dobou velkých nebezpečí i velkých příležitostí pro člověka, ale i velké odpovědnosti. Jeho možnosti a schopnost disponovat světem dospěly tak daleko, že jeho destruktivní moc svými rozměry nahání hrůzu. Stejně zneklidňující jsou možnosti „auto-manipulace“, kterou člověk nabyl. Nerovné rozdělení darů země, rostoucí chudoba, vykořisťování zdrojů země, hlad, nemoci, které ohrožují celý svět, střety kultur – to vše ukazuje, že růstu možností člověka neodpovídá rovnoměrný rozvoj jeho mravní energie. Tento letmý pohled na světovou situaci nás vede k zamyšlení nad současným stavem křesťanství, a proto také nad základy Evropy; oné Evropy, která kdysi byla křesťanským světadílem.

Joseph Ratzinger se narodil 16. dubna 1927 v bavorském Marktl am Inn jako třetí a nejmladší dítě Josepha a Marie Ratzingerových. Dětství a dospívání prožil v německém městečku Traunstein, asi 20 km od Salzburku. Ke konci druhé světové války byl povolán do služby protiletecké obrany a později byl zařazen do výcviku v pozemních jednotkách. Z armády ovšem dezertoval a nějakou dobu strávil v americkém zajetí. Záhy po skončení války vstoupil spolu se svým starším bratrem Georgem do semináře a mezi lety 1946 a 1951 studoval ve Freisingu a Mnichově teologii a filozofii. 29. června 1951 přijal kněžské svěcení a začal vyučovat. Nejdříve dogmatickou a fundamentální teologii ve Freisingu, později i na dalších univerzitách: v Bonnu, Münsteru, Tübingenu a Řezně. V roce 1953 se stal doktorem filozofie s dizertací o učení sv. Augustina o církvi, čtyři roky později se pak habilitoval díky práci Teologie dějin podle sv. Bonaventury. V letech 1962-5 se účastnil II. Vatikánského koncilu coby teologický poradce tehdejšího kolínského arcibiskupa, patřil zde mezi mladé reformní teology. Závěry koncilu po celý život obhajoval proti jeho kritikům. Mezi myslitele, kteří měli na Josepha Ratzingera vliv či patřili k jeho učitelům, patří Romano Guardini, Karl Rahner, Hans Urs von Balthasar či Hans Küng. Joseph Razinger byl jedním ze zakladatelů mezinárodního teologického časopisu Communio, který vznikl v roce 1972 a vychází v mnoha jazycích dodnes. Sám patřil mezi jeho nejplodnější přispěvatele. V roce 1977 jej papež Pavel VI. jmenoval arcibiskupem Mnichova a Freisingu a ještě téhož roku také kardinálem. Ratzingerovi tehdy bylo pouhých 50 let. Napřesrok se účastnil dvou konkláve, z nichž vzešel papež Jan Pavel I. a o měsíc později jeho nástupce Jan Pavel II. Ten ho díky jeho velké teologické erudici vybral v roce 1981 do čela vatikánské Kongregace pro nauku víry a jmenoval ho také předsedou Papežské biblické komise a Mezinárodní teologické komise. Kvůli svému vatikánskému působení se Joseph Ratzinger následující rok vzdal vedení mnichovské arcidiecéze a stal se jedním z nejbližších papežových spolupracovníků. Od roku 1986 byl po šest let v čele Komise pro přípravu Katechismu katolické církve, jenž je oficiálním systematickým souhrnem katolické nauky. Jan Pavel II. ho v roce 2002 také jmenoval děkanem kardinálského kolegia, čímž stanul v čele kardinálů celé katolické církve. Když se po smrti Jana Pavla II. stal 19. dubna 2005 papežem, bylo mu 78 let. Své papežské jméno si zvolil podle zakladatele mnišského řádu Benedikta z Nursie a papeže Benedikta XV., který stál v čele církve během bouřlivých časů 1. světové války. Jeho papežským heslem se stalo Cooperatores veritatis (Spolupracovníci pravdy), které si zvolil už jako arcibiskup. Během osmi let svého papežství navštívil 24 zemí na pěti kontinentech, včetně České republiky, kam zavítal ve dnech 26.-28. září 2009. Své rozhodnutí vzdát se papežského úřadu kvůli ubývajícím fyzickým silám oznámil 11. února 2013 a k 28. únoru téhož roku pak skutečně odstoupil. Ve Vatikánu však zůstal i nadále, uchýlil se do ústraní bývalého kláštera Mater Ecclesiae ve vatikánských zahradách a církev podporoval svými modlitbami. Zemřel ve Vatikánu dne 31. prosince 2022.

Vydavatel: KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ