Vzájemná korespondence teologa Karla Skalického a sociologa Karla Hrubého otevírá zajímavý pohled na spolupráci a přátelství dvou mužů, kteří odešli z komunistického Československa do exilu v jiné době, do jiné země a za úplně jiných okolností. Dopisy přinášejí svědectví o každodenním životě, práci, vztazích, radostech i peripetiích exilového života. Předně jsou ale symbolickým dokladem, jak důležité bylo v exilu osobní nasazení a víra, že jedině spoluprací na společném kulturním díle lze i zvenku pomoci ke změně domácích poměrů. 

Karel Hrubý (1923 Plzeň – 2021 Basilej), sociolog, publicista, sociální demokrat, politický vězeň, exulant. V r. 1955 byl odsouzen k deseti letům vězení za údajnou velezradu. Pět let si odseděl v lágru ve Rtyni v Podkrkonoší při těžbě uhlí. Po propuštění na amnestii v r. 1960 pracoval v manuálním povolání, později jako vedoucí marketingu ve Výzkumném ústavu výrobních družstev. V období pražského jara se podílel na jednáních o možném obnovení sociální demokracie. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odešel se svou rodinou do Basileje. Zde pracoval jako sociolog ve farmaceutické společnosti a okamžitě se zapojil do exilových aktivit. Stal se předsedou švýcarské sekce Společnosti pro vědy a umění (SVU), místopředsedou a předsedou exilové sociální demokracie a hlavním redaktorem-editorem časopisu Proměny. Ve vlasti i po odchodu do exilu publikoval řadu sociologických studií a statí s přesahem do filosofie a politických věd. Byl organizátorem několika významných konferencí švýcarské SVU. Je autorem knih Solidární společenství: Socialistická internacionála 1951–1992 (1996), Mohlo to být horší: Usmířené vzpomínání na komunistický kriminál (2017), Cesty komunistickou diktaturou: Kritické studie a eseje (2018) a spoluautorem titulu Léta mimo domov: K historii Československé sociální demokracie v exilu (1996). Krátce před koncem života napsal knihu svých pamětí Věřil jsem v budoucnost (2022).

Karel Skalický (1934 Hluboká nad Vltavou) je česko-římský teolog, římskokatolický kněz, exulant, pedagog, redaktor a jedna z nejvýraznějších tváří evropského křesťansky orientovaného exilu. V roce 1956 uprchl do Rakouska, odkud pokračoval do Itálie. Po studiu teologie na Papežské Lateránské univerzitě a formaci v československé kněžské koleji Nepomucenum začal pracovat jako vychovatel v Oratoriu sv. Petra. Po příchodu kardinála Josefa Berana do exilu se stal vedle Jaroslava Škarvady jeho sekretářem. Od poloviny 60. let začal působit v exilové revue Studie, byl jejím dlouholetým šéfredaktorem. Publikoval v Proměnách, ve Svědectví či v Listech. Na Papežské Lateránské univerzitě působil jako profesor v oboru fundamentální teologie. Je autorem odborných studií a knih psaných v italštině a v češtině, např.: Radost a naděje (1968), Alle prese con il sacro: La religione nella ricerca scientifica moderna (1982) – česky V zápase s posvátnem: Náboženství v religionistickém bádání (2005), Kritika kultu osobnosti (1984), Teologia fondamentale (1987), Po stopách neznámého Boha: Náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání (1994), Blochova filosofie naděje (1995), Církev v Evropě, Evropa v církvi: Teologický vhled do dějin Evropy prismatem svobody a revoluce (2019), Revolvit lapidem: Projevy z let 1966–2019 (2019), Vyznání na hraně času a věčnosti: Všechny cesty vedou do Říma (2020), s Erazimem Kohákem Tvůj in Xto: Vzájemná korespondence z let 1978–2011 (2022).

Vydavatel: CENTRUM PRO STUDIUM DEMOKRACIE A KULTURY