Alexander Schmemann (1921–1983) byl jedním z nejvýznamnějších pravoslavných teologů 20. století. Od roku 1951 až do své smrti působil v Semináři sv. Vladimíra, jenž se i pod jeho vedením stal jedním z důležitých duchovních center pravoslaví ve Spojených státech. Otec Alexander však byl víc, než jen profesor nebo děkan fakulty. Na srdci mu ležela zejména jednota pravoslaví, jeho „katolicita“, jež by dokázala překonat tíhu dědictví nacionalismů v diaspoře. Snažil se formovat církevní obce, které by dokázaly žít svou víru naplno, v radosti z Kristova zmrtvýchvstání. Radost ze vzkříšení, radost z podílu na Božím království v liturgii, prostupovala nejen jeho přednáškami, promluvami do rádia, knihami, ale celým jeho životem. Ti, které doprovázel, vzdělával, vychovával na něj dodnes vzpomínají jako na někoho, koho tato radost cele opanovala a rozlévala se tak na všechny kolem.

Tento výbor z deníků z posledních deseti let jeho života, který čtenářům předkládáme, odhaluje nejen tuto radost, hluboký vztah ke Kristu, ale obsahuje také trefné postřehy týkající se společenských nešvarů, politických událostí i vnitřních zápasů křesťanství.

Neděle, 14. března 1982

Dnes, během liturgie: „…Kéž nepřebývám nikdy, Dárce života, osamocen a oddělen od Tebe, jenž jsi mým dechem, mým životem a mou radostí, neboť Tys pravá touha a nevýslovná radost těch, již milují Tebe, Kriste Bože náš, a Tvou chválu zpívá veškeré stvoření na věky…“ Eucharistie je naplněním všeho v Duchu svatém. Zde je skutečný smysl epiklese, sjednocení s Kristem skrze Ducha. Je možné a je nutné překonávat nedostatek kázně, lenost, moci-chtivost a hřích radostí v Pánu? Ano, je!

Vydavatel: HESPERION